UDÁLOSTI ROKU 1945 V ÚSTÍ NAD LABEM
Rok 1945 probíhal ve znamení končící války. Představa ruských tanků zasypaných šeříky, šťastných občanů a konečně klidného života však zcela neodpovídá realitě. Ústí nad Labem se po dubnovém bombardování ocitlo doslova v troskách. Bylo přeplněno cizími lidmi, přemisťujícími se různými směry, potýkalo se s jejich bezohledným kořistnickým chováním. Proměna vzájemného postavení místních Čechů a Němců, díky které mohli Češi otevřeně projevit nenávist k národu, který je v posledních letech utlačoval, měla za následek znovu jen násilí a všudy přítomné ponižování.
Revoluční národní výbor
Počátkem května 1945 odbojová činnost některých českých Ústečanů plynule přešla ke vzniku Revolučního národního výboru. Nejprve se jeho členové scházeli tajně, v Ústí stále vládli nacisté. Po pražských událostech převzal 8. května Revoluční národní výbor správu města. Současně do svých rukou získal i vojenskou vysílačku a tak Ústečané mohli vyslechnout rozhlasové vysílání (v českém i německém jazyce), ve kterém zazněly zprávy o převzetí správy města a současně byla pronesena výzva k udržování klidu a pokyn pro německé občany vyvěsit ze svých oken bílou vlajku.
Revoluční národní výbor byl složen z Čechů bez ohledu na politickou příslušnost, spolupracoval také se skupinami německých antifašistů a sociálních demokratů. Jeho prvním hlavním úkolem byla ochrana důležitých objektů a skladů potravin pro civilní obyvatelstvo.
16. května agendu Revolučního národního výboru převzal nově vzniklý Okresní národní výbor a pro správu samotného města byl vytvořen Místní národní výbor.
Díky rychlým odchodům německých obyvatel a armády zůstával v pohraničí na čas nezajištěný veřejný i soukromý majetek. Na opuštěné vojenské sklady se okamžitě vrhli osvobození zajatci a totálně nasazení. Z vnitrozemí pak opakovaně přijíždělo velké množství zlatokopů, kteří drancovali opuštěné německé byty a domy a odváželi si celé pytle či vozy naložené ukořistěným majetkem.
Ucpané město
V průběhu května 1945 bylo Ústí doslova ucpaným městem. Procházely tudy transporty lidí různého původu, navíc různými směry. Jednotky německých vojáků se snažily co nejrychleji uprchnout do americké zóny, městem se přesouvali váleční zajatci, uprchlíci a dělníci z totálního nasazení. Někteří civilní obyvatelé se stěhovali pryč, jiní přicházeli zpět z nuceného vyhnanství. Od 9. května přibyli vojáci Rudé armády. Do všeobecného chaosu přijížděly do Ústí rabovat skupiny občanů z vnitrozemí.
Velké problémy způsobovala nedostatečná průchodnost města. Ulice byly plné suti po bombardování, v plynulé cestě překážely vraky aut po prchající německé armádě, nebezpečná byla volně odložená munice. Na Předmostí najel v noci na 9. května autobus na minu. Exploze zabila několik osob a způsobila v kolonách, které se přes noc díky tmě zastavily, obrovskou paniku a strach z blížící se sovětské armády.
Záchrana zdymadel
V nařízení o demolicích v Říši, které vyhlásil Adolf Hitler 19. března 1945, byl vydán pokyn zničit stavby a zásoby, které by mohly posloužit nepříteli. Ústecká zdymadla se nacisté zřejmě pokusili vyhodit do vzduchu opakovaně, máme zaznamenány dva příběhy o jejich záchraně.
V záchraně z 3. května figurují němečtí antifašisté odbojové skupiny Leopolda Pölzla. Zdymadla byla v těchto dnech hlídána příslušníky SS, kteří zcela zakázali pohyb po lávce sloužící k přechodu na druhý břeh. Přestřihnutí kabelu k náložím se tedy ujal strojník Müller, který na zdymadlech pracoval. Další dva pracovníci elektrárny potom shodili připravené nálože do vody.
V druhém příběhu záchrany zdymadel vystupuje v hlavní roli jedenáctiletý chlapec Bedřich Dědek. Jeho otec německý sociální demokrat pracoval v elektrárně na zdymadlech. Když viděl, jak jsou podminovaná zdymadla hlídána, a že ani jejich pracovníci nemají šanci je zachránit, poslal svého synka, aby přeštípl kabel on. Bedřich byl díky svému nízkému věku a uniformě německé mládeže, kterou nosil, tak nenápadný, že ho hlídka na zdymadla, kam pravidelně nosil otci obědy, pustila. Když pak jeho otec odvedl pozornost strážců, chlapec nenápadně přestřihl kabely a nacisté opět nedokázali připravené nálože odpálit.
13. května vyplula z Prahy do Děčína válečná loď upravený ledoborec LB-1. Úkolem bylo obsadit labskou vodní cestu a zajistit vodní díla pro obnovení plavby. Lovosická zdymadla byla otevřená a pyrotechnici zde museli zlikvidovat nálože připravené k jejich odpalu. Ústecká zdymadla loď zdáli vítala československou vlajkou, zachránili je němečtí antifašisté.
Rudá armáda
Průzkumná jednotka několika sovětských tanků projela Ústím 8. května odpoledne. Byla nadšeně vítána. Jejich velitel pronesl na Mírovém náměstí krátký projev ke shromážděnému davu a po té tanky pokračovaly v cestě do Prahy. 9. května obsadily další jednotky Rudé armády město a následující den i celý okres.
Vstup vojsk Rudé armády zpočátku významně pomohl zajistit bezpečnost ve městě. Jejich pobyt se však značně prodloužil a v dalším průběhu roku vznikl velký problém s ubytováním a zásobováním, Ústí se během podzimu dostalo do krize, obyvatelé se bouřili. Nečinní ruští vojáci se navíc bohužel značně podíleli na krádežích, násilí na občanech, znásilňování, rabování a na kšeftech s nelegálním vývozem zboží z republiky. Obyvatele neměl kdo chránit, orgán nově vznikající místní policie byl zatím nedostatečný.
Na konci války docházelo k častým sebevraždám Němců i celých německých rodin. Důvodem byl strach z odplaty, svůj velký vliv měla nacistická propaganda upřednostňující smrt před porážkou. 8. května 1945 spáchal sebevraždu ústecký okresní vedoucí NSDAP Rudolf Schittenhelm. V kapli na Chlumecké Horce zastřelil své děti, ženu a sebe. Těla byla nalezena až dva měsíce po válce.
Záchrana mostu Dr. Edvarda Beneše
Důležitou stavbou, která měla být ustupujícími německými vojsky také zničena, byl most Dr. Edvarda Beneše postavený v roce 1936. Jeho záchrany se ujal rodilý Ústečan, 36 letý voják Wermachtu Josef Platz.
Na konci války se Josef se svou jednotkou připravoval k obraně města před sovětskými vojáky. Součástí přípravy bylo i podminování mostu. 7. května, když ostatní němečtí vojáci prchali z Ústí do bezpečí americké zóny, se Josef Platz rozhodl zůstat. Měl město i jeho most rád, proto se odvážil k nebezpečnému činu a přerušil dráty vedoucí k trhavině. Málem za to zaplatil svým životem, protože projíždějící příslušník SS jej zahlédl a chtěl ho zastřelit. Josef na sobě naštěstí měl uniformu Wermachtu, a tak se mu podařilo vymluvit, že plní rozkaz a provádí kontrolu.
Díky tomuto činu nemusel Josef Platz po válce do zajetí ani do odsunu. Stal se ale nechtěným účastníkem červencového masakru na Benešově mostu, kde byl brutálně zbit a po této zkušenosti se sám rozhodl vystěhovat do Německa.
Divoký odsun Němců
Už během války naše exilová vláda usilovala o prosazení poválečného nuceného odsunu Němců z území Československé republiky. Toto centralizované rozhodnutí mělo bohužel negativní dopad hlavně na pohraničí.
V ústeckém okrese začalo probíhat nucené vysidlování Němců od 4. června 1945. S jeho realizací sice pomáhalo vojsko a sbory národní bezpečnosti, chyběla ale pevná pravidla, která vláda nestihla dostatečně zpracovat. Jednotlivé kroky tak byly často nedomyšlené, hnané nenávistí, chamtivostí. Odsuny probíhaly ve spěchu, díky nedostatečné organizaci docházelo k rozdělování rodin do různých transportů, samozřejmostí bylo ponižování, urážky a projevy násilí. Němec určený k odsunu musel mít většinou rychle sbaleno (i do 30 minut), mohl si vzít 30 kg zavazadlo, jídlo na 3–7 dní, ze šperků a cenností jen snubní prsteny a hotovost 300 marek. Nejvíce transportů probíhalo po železnici v nákladních vagonech, byly i pěší transporty. Do odsunu nemuseli antifašisté ani manželé ze smíšených párů. Aby nedošlo k omezení výroby, byly pozdržovány odsuny dělníků a odborníků z ústeckých továren.
Divoký odsun byl zastaven v srpnu 1945 a od roku 1946 probíhal umírněnější, lépe řízený odsun zbylého německého obyvatelstva. Díky uplatnění principu kolektivní viny byly z Ústecka odsunuty 2/3 obyvatel. Došlo ke zničení místní tradice a kultury, nově nastěhovaní občané měli ke zdejšímu regionu bohužel často kořistnický vztah, což se negativně projevilo v jeho dalším rozvoji.
Ústecký masakr
V úterý 31. července 1945 došlo k sérii výbuchů skladu munice v bývalém Krásnobřezenském cukrovaru. Zahynulo při něm nejméně 27 osob. Hned po prvním výbuchu začal v ulicích Ústí cílený masakr německého obyvatelstva v nejasném počtu 40–100 mrtvých.
Na Mírovém náměstí naházeli občané několik Němců do protipožární nádrže, kde je kamenovali a topili. U hlavního nádraží začal starší pán surově bít spoluobčany označené bílou páskou, postupně se k němu přidali další lidé. K podobným násilnostem docházelo i jinde ve městě.
Nejvíc Němců zahynulo na Benešově mostě, když se vraceli z ranní směny, z Schichtovy továrny. Rozlícený dav zde shazoval německé spoluobčany do řeky a následně do nich střílel. Násilníci nebrali ohledy na nikoho, z mostu byla shozena i žena s kočárkem a dítětem.
Příčina výbuchu, který odstartoval masakr Němců, není dodnes známá. Historici se v posledních letech přiklání k tomu, že prvotní výbuch a následný masakr mohly být zinscenovány československými úřady. Cílem bylo ukázat nemožnost soužití Čechů a Němců a získat argument pro rychlé vysídlení německého obyvatelstva z Československa.
Doplňující materiály:
Literatura k tématu v muzejní knihovně:
