NACISTICKÁ OKUPACE V ÚSTÍ NAD LABEM
Ústí nad Labem patřilo v první polovině 20. století k pohraničním oblastem s převládajícím podílem německých obyvatel a bylo proto v říjnu 1938 na základě Mnichovské dohody připojeno k Německu. Většina zdejších obyvatel vnímala v prvotní fázi vstup německých vojsk jako osvobození, s pocitem národní hrdosti nadšeně souhlasila s propagandou Hitlerovského Německa. V průběhu okupace ale víra v nacismus u mnoha ústeckých Němců klesala. Radikální nacistický režim potlačoval místní německou tradici, občané se denně setkávali s násilnými praktikami SS a gestapa, mnoho mladých zemřelo na frontě.
Ústí nad Labem před okupací
Již v parlamentních volbách roku 1935 většina voličů německé národnosti v Ústí nad Labem volila Sudetoněmeckou stranu SdP v čele s Konradem Henleinem. Napomohla tomu dlouhotrvající hospodářská krize i velmi úspěšná propaganda nacistického Německa a samotného Konrada Henleina. Rozdíl politických sil máme ukázkově zaznamenán např. 1. května 1938, kdy se konaly prvomájové demonstrace. Dopoledne se na Mírovém náměstí sešli antifašisté, sociální demokraté, komunisté a členové různých spolků v počtu kolem 20 000 účastníků. Odpoledne se na témže místě sešlo přibližně 70 000 podporovatelů Konrada Henleina.
Německý vliv v Ústí nad Labem byl i díky podpoře z blízkého Německa dlouhodobě vysoký a v průběhu roku 1938 dál nepřiměřeně narůstal. Vztah většiny Němců k obyvatelům jiných národností se stále více vyhrocoval, docházelo k výhružkám i násilí, mnoho Čechů a Židů se z Ústí během léta 1938 stěhovalo pryč.
Od roku 1936 byla na Ústecku budována linie lehkého hraničního opevnění. Bunkry byly stavěny od Ústí směrem na Bílinu a směrem do Malého Března, mezi Olšinkami a Ústím se ale bunkry nestihly dostavět. Mnoha bunkrům navíc chyběly pancéřové dveře, vnitřní vybavení, ventilátory, periskopy. Přesto byla jejich obranná hodnota dobrá a během zářijové všeobecné mobilizace v roce 1938 byly bunkry obsazeny československými vojáky.
„Osvobození“ Ústí
Po podepsání Mnichovské dohody 30. září 1938 bylo zahájeno postupné obsazování československého pohraničí. V neděli 9. října 1938 kolem 14. hodiny vmašírovalo německé vojsko na ústecké náměstí. V ulicích města své osvoboditele vítalo kolem 80 000 občanů. Nad městem prolétala vzducholoď „Graf Zepplelin“ a z jejích tlampačů vyhrávala pochodová hudba. Německé rodiny si nadšeně rozebraly říšskoněmecké vojáky na ubytování. Večer bylo město slavnostně osvíceno, konalo se několikadenní posvícení.
Ve stejný den opouštěly Ústí nad Labem poslední jednotky Československé armády, které se dle rozkazu bez boje stahovaly do Českého vnitrozemí. Současně s německým vojskem vstoupila do města i německá tajná policie gestapo. Začalo okamžité zatýkání politicky nevhodných Čechů, německých antifašistů a také Židů.
Ústí nad Labem bylo jedno z šesti měst Sudet, kde se měly přerazítkovat poštovní známky. Objevil se na nich portrét německého prezidenta Hindeburga a nápis Aussig ist frei!
Perzekuce Čechů
Po obsazení pohraničí byly okamžitě rušeny české školy, úřady, organizace a spolky, postupně byly zavírány také provozovny českých živnostníků. Čeští zaměstnanci byli houfně propouštěni ze všech důležitějších postů, z úřadů i veřejných institucí. Řada Čechů se pod tlakem politických okolností a díky stupňující se nenávisti Němců stěhovala do vnitrozemí, někteří Češi ze smíšených manželství změnili své občanství na německé.
Současně byla zahájena také germanizace obyvatel a veřejného prostoru. Ihned po obsazení města byly vyměněny všechny české a českoněmecké cedule, vývěsní štíty a nápisy za čistě německé. Čechům byl zakázán poslech rozhlasu, rádia byla zabavována, poslech zahraničního rozhlasu se trestal vězením či smrtí. V počátku okupace bylo nežádoucí i mluvit česky na veřejném místě. Češi také nesměli slavit své svátky a výročí, byly ničeny sochy českých osobností či památníky významných událostí. V roce 1941 byl nacisty odstřelen nedostavěný památník husitské bitvy Na Běhání.
10. ledna 1939 bylo přejmenováno Tržní (Mírové) náměstí na Platz der SA. Protože kapacita náměstí nedostačovala potřebám nacistických shromáždění a propagandistických akcí, byl na nové náměstí přetvořen park před divadlem. Došlo k vydláždění plochy, odstraněna byla kašna z roku 1911 znázorňující soutok řek Labe a Bíliny. Dnešní Lidické náměstí tehdy neslo název Appellplatz.
Židovská perzekuce
Silný tlak na židovské obyvatele způsobil, že již v průběhu roku 1938 mnozí opustili své domovy. Rodiny významných ústeckých podnikatelů Weinmannovi a Petschkovi stihly prodat pod cenou svůj majetek a odejít do zahraničí. Hned od října 1938 docházelo v Ústí k internaci některých Židů v provizorních táborech. Majetek byl Židům zabavován, byty byly předávány soukmenovcům nacistů. Tzv. „Konečné řešení“ začalo Křišťálovou nocí 9. – 10. listopadu 1938. V Ústí byly během této akce zničeny židovské obchody, mnoho místních Židů bylo zbito či uvězněno. Ústecká synagoga Křišťálovou noc přestála, nacisté ji zničili 31. prosince 1938. Důslednost stíhání pro Konečné řešení byla podpořená zabavením matrik s přesnou evidencí všech židovských obyvatel. Z ústeckého obvodu bylo ve 12 transportech převezeno do Terezína 360 Židů. V letech 1941-42 byl zbytek Židů internován v táboře v Krásném Lese a dál deportován do vyhlazovacích táborů.
Správa kraje a města
Sudety byly rozděleny na tři správní kraje Karlovy Vary, Opava a Ústí nad Labem. Prezidentem ústeckého celku byl určen Hans Krebs. V kraji byl zaveden říšskoněmecký daňový systém, říšskoněmecká finanční správa a nová soudní soustava s německým soudním právem. Zcela nový byl úřad pro likvidaci činnosti spolků a organizací STIKO. Všechny české i německé spolky a organizace směly dál působit pouze pod tímto úřadem, který převzal jejich finance a prověřil jejich činnost. Pokud organizace nevyhovovala nacistickým myšlenkám, byla zakázána její činnost a finance propadly. STIKO zrušila činnost nejen všem českým organizacím a spolkům, ale byla nekompromisní i k místní německé tradici a rušila vše, co nebylo zaměřeno čistě pronacisticky.
V rámci nacistické okupace došlo také k reformě městské správy. Bylo zrušeno hlasování městské rady, rozhodnutí činil sám starosta (nově dosazený), na kterého dohlížel přidělený zmocněnec NSDAP. Pro zjednodušení správy města a okolních obcí byly 1. května 1939 připojeny k Ústí Hostovice, Bukov, Předlice, Střekov, Stříbrníky a Trmice. Bylo tak rozhodnuto bez ohledu na vůli obyvatel, zvláště obce Střekov a Trmice byly proti. „Velké Ústí“ nakonec zůstalo i po válce, spojení v jedno město se jevilo logisticky jako nejefektivnější.
Úřad vládního prezidenta Ústeckého kraje byl v budově bývalého českého gymnázia v dnešní ulici České mládeže (pedagogická fakulta UJEP). Protože budova brzy přestala stačit, byl vytvořen plán nového paláce vládního prezidia na Mariánské skále. Další vývoj války ale vybudování této stavby znemožnil.
Ústečtí obyvatelé byli nuceni přihlížet krutému zacházení s terezínskými vězni, kteří ve městě vykonávali ty nejtěžší práce na opravě komunikací či v továrnách. Někteří odvážní Češi jim tajně schovávali balíčky jídla na místech, kde měli pracovat. Riskovali při tom svou vlastní bezpečnost, pomoc vězňům byla přísně trestána.
Nedostatek pracovních sil
Během okupace z Ústí nad Labem odešlo mnoho lidí, Češi prchající do vnitrozemí, deportovaní židé a němečtí muži odcházející na frontu. Zároveň došlo ke zvýšení průmyslové výroby pro válečné účely. V Ústí vznikl problém s obrovským nedostatkem pracovních sil. Ten se nacistická strana v celé říši snažila řešit několika způsoby. Byla zavedena pracovní povinnost, díky které mnoho občanů okupovaných zemí získalo status „totálně nasazený“ s přiděleným pracovištěm často daleko od domova. Totálně nasazení pracovali 12 hodin denně, měli nárok na mzdu, po pracovní době se směli pohybovat po městě. Ubytováni byli obvykle ve společných prostorách poblíž podniku, ve kterém pracovali.
Dále se nedostatek pracovních sil řešil nasazením válečných zajatců. Během války vzniklo na území Ústí 23 táborů nucených prací. S vězni bylo zacházeno různým způsobem, volnější režim a větší příděly potravin měli například Francouzi, s ruskými zajatci bylo naopak nakládáno velmi krutě. Dalším způsobem řešení krize pracovních míst v Ústí bylo zaměstnání vězňů z Terezínského koncentračního tábora. Skupiny vězňů a válečných zajatců ale podávaly špatné výkony a to hlavně díky zcela nedostatečné výživě a krutým životním i pracovním podmínkám.
Odboj
V Sudetech byly daleko náročnější podmínky pro vznik odbojové činnosti než v českém vnitrozemí. Přesto se v Ústí vytvořilo několik odbojových skupin. Mezi jejich činnost patřilo demoralizování Němců šířením pravdivých zpráv (o Lidicích, koncentračních táborech, porážkách Němců na frontě), sbírání peněz pro rodiny zatčených a popravených, předávání informací o krajském vedení NSDAP a jeho chystaných akcích, mapování válečné výroby v Ústí, vytvoření plánů podniků, úřadů a dopravního systému města, drobné sabotáže pomocí trhavin, ale také záchrana ústeckých zdymadel a mostů na konci války.
ÚVOD–Krušnohoří byla poměrně silná odbojová organizace, kterou z Prahy řídil Bohumil Bachura. Fungovala po celou dobu války. Je jí mimo jiné přičítáno vytvoření plánů města, podle kterých se řídila spojenecká vojska při bombardování v dubnu 1945. Významným odbojářem této skupiny byl Ústečan Otto Král, který se podílel i na přípravě atentátu na R. Heydricha.
Skupina Leopolda Pölzla byla tvořena antifašisty, převážně německými sociálními demokraty. Její členové se mimo jiné podíleli na záchraně ústeckých zdymadel a Benešova mostu. Leopold Pölzl byl předválečný starosta Ústí, který se významně zasloužil o rozvoj města v období první republiky. Zemřel v Ústecké nemocnici v září 1944 za nejasných okolností.
Otto Král byl za svou odbojovou činnost v září 1943 v Berlíně popraven. Po skončení druhé světové války byla ulice, ve které Otto Král vyrůstal přejmenována z původního názvu Písečná výšina na Královu výšinu.