MĚSTEM TEČE ŘEKA
Labe, překážka i spojnice, od pradávna sloužilo lidem třeba jako obchodní cesta. Stejně jako cesty na souši i tuto cestu potřeboval člověk pro usnadnění plavby upravovat. Tím však nenávratně zasáhl původní přírodu řeky. Dnešní podoba Labe je zcela přizpůsobená člověku, jen mezi Střekovem a Hřenskem zůstal zachován jediný úsek velké české řeky s přirozeným charakterem. Právě tento úsek je místem výskytu vzácných druhů, místem, které bychom měli udržet i pro další generace.
„Albis“ – Bílá řeka
Albis, název, který Labi dali staří Římané zřejmě podle rozsáhlých světlých pískových náplavů, nám napovídá, jak Labe dříve vypadalo. Původní řečiště bylo širší a mělčí, s balvany, skalními prahy a ostrůvky. Hladina Labe pravidelně kolísala, v období sucha se objevovalo obnažené dno a štěrkopískové naplaveniny. Až do poloviny 20. století Labe každoročně zamrzalo, jarní tání pak přinášelo záplavy či povodně. Ty byly běžné i v obdobích déletrvajících dešťů. Největší povodně byly v Ústí zaznamenány v březnu roku 1845 a v srpnu 2002.
Nejstarší zdokumentované zásahy do labského toku pocházejí z doby vlády Karla IV. Král dal příkaz vylomit nejnebezpečnější skaliska pod Střekovem a odstranit nebezpečné balvany z plavební dráhy.
Řeka ve spárech člověka
Pro potřebu plavby člověk řeku postupně upravoval. První zásahy do toku představovalo odstranění překážek pro plavbu, tedy balvanů, skalních prahů, mělčin u ústí přítoků, ostrůvků.
Ve městech byly úpravy řeky obvykle razantnější, a to z důvodu ochrany domů a přizpůsobení řeky dalším lidským potřebám.
V Ústí nad Labem máme zaznamenané největší změny při rozvoji města v době průmyslové revoluce. V 50. letech devatenáctého století, kdy byla budována železnice, vznikl v Ústí podél levého břehu Labe násep s opěrnými zdmi tvořícími lem koryta řeky. Obrovským zásahem bylo přeložení ústí Bíliny, došlo k vystavění mostů přes obě řeky a byly vybudovány přístavy a několik překladišť se sítí železničních vleček. Ústecký přístavní komplex s celkovou délkou 4550 metrů se stal na počátku 20. století největším říčním přístavem v Rakousko-Uhersku.
Masarykovo zdymadlo
Největší vodní dílo meziválečného Československa je dnes chráněno jako technická památka. Jeho autorem je architekt František Vahala.
Zdymadlo bylo vybudováno mezi lety 1923 a 1936 jako završení projektu kanalizace vodní cesty z Prahy ke státní hranici. Soustava jezů měla zajistit lepší splavnost řek a umožnit stálý provoz lodní dopravy. Zdymadlo pomáhá chránit město proti povodním a jeho součástí je i menší vodní elektrárna.
Přeměna přirozeného toku ve splavný kanál silně zasáhla přírodu řeky. Nad zdymadlem zcela zanikly říční biotopy vázané na kolísání hladiny řeky. Díky silnému zpomalení vody zmizelo přirozené prostředí pro proudomilné druhy ryb a snížila se i samočisticí schopnost řeky. Zdymadlo má vybudovaný funkční rybí přechod, přesto je pro mnoho migrujících živočichů nepřekonatelnou překážkou.
Přírodě relativně neškodným zásahem bylo vybudování tzv. koncentračních staveb podél pravého břehu. Objevují se při poklesu vody, mají podobu navazujících obdélníkových rybníčků. V Ústí je můžeme pozorovat v místě železničního mostu.
V roce 1945 na konci 2. světové války prchající nacisté chtěli zdymadlo odpálit. Naštěstí se jim to nepovedlo, protože voda z přehrady by zničila město Ústí.
Jaké přirozené prvky má přírodně zachovalá řeka? 
Není břeh jako břeh
Úprava Labe ve splavný kanál na našem území nebyla v minulosti dokončena. Úsek mezi Střekovem a státní hranicí díky tomu zůstal zčásti zachovalý v přírodě blízké podobě. Díky tomu tu dnes nalézáme tůně, oka, laguny. Jako přírodní památka je chráněný Nebočadský luh, zbytky lužních lesů nalézáme i jinde, hlavně podél pravého břehu řeky.
Velmi vzácné jsou biotopy štěrkopískových náplavů. Roste tu kriticky ohrožený blešník obecný či drobnokvět pobřežní. Tyto rostliny jsou závislé na kolísání hladiny, kdy dochází opakovaně k zaplavování a vysychání substrátu, a také k vymývání jemných hlinitých částí. Rostliny jsou na tyto podmínky dobře adaptované – mají krátký životní cyklus a jejich semena jsou klíčivá dlouhou dobu. Klíčivost si navíc zachovávají i po dlouhodobém zaplavení.
Ochrana přírody není jen ochrana jednotlivých druhů, ale především záchrana jejich domovů. Dnes už víme, že je důležité ochránit celý ekosystém údolí Labe. Proto je unikátní úsek od Litoměřic po státní hranici součástí hned dvou významných lokalit – EVL Porta Bohemica a EVL Labské údolí.
Krása kolem řeky
Přírodně zachovalý břeh řeky je domovem mnoha druhů živočichů a rostlin. Projdi se s námi kolem řeky v Ústí nad Labem.
Labe je jediná přírodní spojnice České tabule se Severoněmeckou nížinou, která odjakživa umožňovala migraci rostlin i živočichů. Je to biokoridor nejvyššího řádu a jakékoliv stavební překážky, hydrologické změny či změny břehových ekosystémů by migraci ztížily nebo zcela znemožnily.
Projdi se po Střekovském nábřeží, pozoruj řeku a její okolí. Uměl bys odpovědět na otázky v pracovním listu?
Znečištění řeky – zátěž na stovky let
Nejstarší analýzy labské vody pochází z roku 1877. Mezi lety 1877 a 1996 došlo ve vodě v Labi k až tisícinásobnému zvýšení obsahu amonných iontů. Nejvíce to byly dusičnany, které se do vody dostaly hlavně díky vypouštění fekálií a také splachem z polí hnojených průmyslovými hnojivy. V současnosti znečištění vody výrazně pokleslo. Velkým problémem zůstává eutrofizace , tedy nadměrné obohacování půdy a vody o živiny zmíněným dusíkem a dále fosforem, který je také splachován z polí a jeho zdrojem je i voda z praní prádla, protože fosfor je obsažen v pracích prášcích.
Dlouhodobou zátěží je přítomnost těžkých kovů a dalších toxických prvků a sloučenin z průmyslové výroby ve 20. století. Jsou nahromaděny v říčních sedimentech a při zvíření se opakovaně uvolňují do vody.
I přes znečištění vody žije v Labi mnoho druhů ryb. Poznáš některé z nich?